Není upír jako upír! Seznamte se s upíry velkého grafomana Andrzeje Pilipiuka!
Šedá, nepřívětivá, dalo by se dokonce říci pochmurná realita komunistického Polska… Není to snad ideální scenérie pro romány o upírech?
Autor bestsellerového cyklu o Jakubu Vandrovcovi, románů o sestřenkách Kruševských, a také četných sbírek povídek, představuje své další dílo – tentokrát s nemrtvými v hlavní roli. Není to však horor, ale plnokrevná satira, ve která se spisovatel vysmívá národním fobiím, společenským nešvarům a politickým kuriozitám dob sklonku komunismu v Polsku. O vampýrech, a nejen o nich, se budeme bavit s Andrzejem Pilipiukem.
Andrzej Pilipiuk – Vojslavice
MW: V časech Polské lidové republiky (dále jen PRL) kraloval v tehdy vládnoucí vrstvě, dalo by se říci, materialistický způsob uvažování, podle kterého by upíři neměli právo existovat. Odkud se vzal nápad umístit legendární krvepijce do osmdesátých let do města nad Vislou?
AP: Začalo to debatou na některém Pyrkonu – jaký by byl upír, žijící v současném světě? Byl by to upír-hipster, nebo možná upír-dresař (člen subkultury, libující si v nošení značkových teplákovek s třemi proužky, bot s fajfkou a vyholené hlavě I.P.)? Ve smršti vyměňovaných slov jsem dokonce nadhodil název hypotetické knihy „Dresula“ a vyhrožoval, že ji opravdu napíšu. A pak jsem na to zapomněl. Za nějaký čas poté jsem ve Varšavě šel podchodem kolem stanice metra Ratusz-Arsenal. Nečekaně jsem si všiml jakýchsi knih, vystavených ve výloze. Na čestném místě trůnil „Soumrak“, ale i všechny ostatní, které byly kolem, byly o upírech. Spočítal jsem je. Bylo jich 36. Tehdy jsem si uvědomil, že se fenomén upírománie vymkl kontrole a stal se součástí popkulturní kaše pro masy. A že je to móda. Nesnáším módy… Začal jsem uvažovat, jak bych se mohl tomu idiotismu s upíry mazaně vysmát. Obrazně řečeno, chtěl jsem zatlouci velký rezavý hřebík do chvějících se plyšových srdíček náctiletých fanynek Edwarda… Především jsem chtěl upíry přestavit v úplně jiných reáliích, než bohaté USA, nebo viktoriánská Anglie. Chvilku jsem dokonce uvažoval nad vampýry-dresaři, ale pak mě napadlo, že bych děj mohl umístit do dob PRL, a současně si udělat legraci i z upírů, i z komunistů. Začal jsem zapisovat nápady a bleskově jsem zjistil, že situování upírů do nuzného světa reálného socialismu nabízí ohromné množství potenciálních zápletek.
Tvoji nemrtví se vůbec nepodobají naší představě o upírech, jakou jsme si udělali prostřednictvím popkultury (třeba ze Soumraku, který ti je výjimečně protivný). Nejsou ani silní, ani krásní, když už jsou šlechtického původu, tak jsou zchudlí, a dokonce mohou pocházet ze stranické rodiny… Dalo by se říci, že ztratili svůj břit – tedy spíše, špičáky. S takovým záměrem jsi psal svůj cyklus?
Především je satira vždy uměním přestavit svět přehnaný, postavený na hlavu. Když už to měla být satira na upíry, tak přeci nemohli být takoví jako v „Soumraku“. Žádná inteligence, fantastická síla, rychlost, a samozřejmě ani žádné lesknutí se na slunci. Vampýři většinou byli bohatí – takže jsem ty svoje udělal chudé. Žádné hrobky z mramoru, zámky ani paláce – jen byt v činžáku. Jeden z hrdinů je zámečník, druhý svářeč, třetí hrobník, čtvrtý šílený vědec – který ale přes den pracuje jako topič v kotelně. Jediným aristokratem je vychytralý hrabě, v mládí erotoman a opilec, který podepsal listiny o rozdělení Polska. Do této společnosti přijde strašná blbka – dcerka vysoce postaveného straníka, která v záchvatu zoufalství spáchala sebevraždu, a po svém znovuzrození jako upírka vůbec nechápe, co se s ní stalo, protože celý život přeci byla ateistka a na pověry nevěří. Když jsem usadil své upíry do nepřívětivého světa milice a přídělových lístků na maso, musel jsem sám sobě položit řadu otázek. Jaké by nenormální životní podmínky, které jsem si pamatoval z dětství, měly důsledek pro takové bytosti? A samozřejmě co by udělala strana a tajná policie, kdyby zjistily, že v jejich socialisticko-ateistické zemi žijí bytosti, které by vůbec neměly existovat?
Odkud pochází nápad na historku o tom, jak byl v rámci závodní rekreace zorganizován výlet na houby… v lednu?
V reálném socialismu bylo zpoždění všeho normální. Opožďovaly se dodávky zboží do obchodů, dodávky náhradních dílů a surovin. Lidé léta čekali na instalaci telefonu a podobných věci. Zároveň však existovaly plány a všichni zúčastnění byli nějak zodpovědní za jejich splnění. Výlet na houby odložený na leden by se reálně spíše nekonal – ale protože se mi to hodilo do zápletky a dělal jsem si legraci…
Upíři, kteří jsou v tvých knihách zároveň vzornými pracovníky, jsou také vyslání na nucenou dovolenou. A řízením osudu se dostanou až do dalekého (a tobě z různých důvodů blízkého) Švédska.
S podnikovou rekreací to bylo velice různě. Bohaté podniky, jako byly hutě, doly a velké továrny, investovaly do vlastních rekreačních středisek. Většinou to byly kolonie chatiček nebo montovaných baráků, méně často to byly zděné budovy. Místo v nich samozřejmě nestačilo pro všechny, takže existovaly hodnotící systémy dovolující určit, kdo má v daném roce jet… Rovněž scéna renovace podnikového autokaru je dost reálná. Vozidel bylo málo a byla nelítostně využívána, dokud to šlo. Pokus o útěk do Švédska na kajaku, nu což, v dobách mého dětství bylo slyšet historky o zoufalcích, kteří se zkoušeli dostat z okolí Leby až na Bornholm. A režim byl přeci takový, že i upíři ho mohli mít dost…
Tebou popisované věci a situace jsou krajně kontrastní, jako například kolize státního ateismu s lidovou vírou v paranormální jevy. Hádám správně, že rád sleduješ takové krajnosti a kontrasty i reálně?
Líbí se mi mocné srážky realit. Cyklus o sestřenkách Kruševských, ve kterém se v Krakově XXI století objeví třista let stará alchymistka. „Oko Jelena“, které ukazuje XVI století očima cestovatelů v čase pocházejících z naší doby. Dobrodružství doktora Skórzewského nebo Roberta Storma – kde se vzdělaní a racionálně myslící lidé setkávají tváří v tvář neznámému. V povídce „Strýček Igor“ se pokouší tajný policista-racionalista zastavit přízračný vlak. V povídce „Vlčí slzy“ zachrání ukrývající se židovku vlkodlak. V příhodách Jakuba Vandrovce musí opilý venkovský dědek pravidelně zachraňovat lidstvo, nebo alespoň svou ves a oblíbenou krčmu.
Tři knihy povídek o upírech z varšavské Pragy, žijících v socialistickém Polsku vedeném Jaruzelského vládou, zapadají do tohoto trendu. Musí řešit problémy a výzvy, které nemuseli řešit žádní jiní vampýři na světě. V jedné z povídek musí získat černý hedvábný plášť. Jenže jak to zvládnout, když socialistický průmysl takové oděvy nevyrábí, a ze zahraničí se nedovážejí? V jiné povídce zase musí zorganizovat přepychový banket pro francouzskou hraběnku, a kapsy jim přitom zejí prázdnotou.
Dočkáme se toho, že se tvá upíři rodinka objeví v současném Polsku? Průvody, stávky, demonstrace… nosná témata rozhodně nechybí!
Momentálně považuji tento projekt za ukončený. Napsal jsem tři sbírky, využil nejlepší zapsané zápletky. Zatím stačí. Možná se ještě někdy k tématu vrátím.
Máš nějaký vztah ke klasickým hororovým románům? Stokerovým či Polidoriho upírům, nebo snad k Reymontovi? Co si myslíš o neslábnoucí popularitě krvepijců?
Polidori už bohužel zastaral – ale občas stojí za to poznat klasiku, takže jsem ho četl. Stokerova Drákulu jsem četl v první – zkrácené – verzi, později byl román rozšířen. Když jsem byl malý, udělal na mě velký dojem film Romana Polańského Ples upírů, pak jsem ještě četl Annu Riceovou. Reymontova „Vampýra“ mám na poličce, ale nějak jsem se k tomu nedostal.
Naši postmoderní dobu charakterizuje dekompozice a pokusy o nové přečtení kulturních vzorců a archetypů. V podstatě to považuji za omyl – netvoří se nové věci, jen se přemílají dokola staré nápady. Bohužel z toho mlýnku vychází něco jako párky – dá se to jíst, ale hrůza pomyslet, co je v nich… Já jsem taky novou kvalitou zrovna nepřispěl.
A popularita? Inu – milionové rozpočty na reklamu už nafoukly a poslaly nahoru nejednu blbost jako balónek.
Ptal se Marcin Waincetel pro server booklips.p
Categorised as: Novinky